Podstatné je, že přerušení práce ze strany zaměstnanců není odůvodněno jejich vůlí skončit pracovní poměr. Zaměstnanci naopak počítají s tím, že po skončení stávky budou opět práci vykonávat. Důvody stávky vyplývají povětšinou z ekonomických a sociálních podmínek výkonu práce a jejím cílem je prostřednictvím této nátlakové akce dospět k jejich zlepšení.
O stávku se v našich podmínkách může jednat jedině tehdy, pokud práci přeruší skupina zaměstnanců. Právo stávkovat není pojato jako právo individuální, ale jako právo kolektivní. V souvislosti s tím platí, že případnými odpovědnostními nároky mohou být v souvislosti se stávkou stíhány pouze subjekty kolektivního práva, kterými nejsou samotní zaměstnanci, nýbrž odborové organizace.
Stávkou v pravém slova smyslu lze nazývat pouze akci, při níž dojde ať už k úplnému nebo k částečnému přerušení výkonu práce zaměstnanci. Jiné formy nátlaku, jako jsou shromáždění či demonstrace, případně další formy nátlaku, při nichž nedochází k zastavení práce, nebo symbolické formy podpory konané stávky nelze za stávku považovat. Stávkou není ani tzv. stávková pohotovost, která je formou nátlaku, jenž je představován tím, že existuje reálné riziko vyhlášení stávky.
V souvislosti se stávkami rozlišujeme také některé jejich druhy či typy. V prvé řadě se nabízí členění na stávky upravené v zákoně o kolektivním vyjednávání a stávky mimo tento zákon. V dalším výkladu budou tyto relativně odlišné typy stávek popsány blíže. Podle okruhu stávkujících zaměstnanců pak stávky můžeme dělit na stávky podnikové, kterých se účastní zaměstnanci jednoho zaměstnavatele, a nadpodnikové. Nadpodnikové stávky mohou nabývat podobu stávek oborových, regionálních, případně až generálních.
Dále lze rozlišovat stávky s ohledem na jejich intenzitu a délku trvání. Vedle dlouhodobé, případně i časově neomezené, stávky dochází i k vyhlášení tzv. stávek výstražných. V průběhu těchto výstražných stávek dochází pouze k relativně krátkému přerušení výkonu práce a jejich prostřednictvím bývá vlastně zaměstnavatel varován před případnou stávkou delší.
Přímo v zákoně se dále objevuje pojem stávky solidární (§ 16 odst. 3 zákona o kolektivním vyjednávání), kterou se rozumí stávka na podporu požadavků zaměstnanců stávkujících ve sporu o uzavření jiné kolektivní smlouvy.
Právo na stávku
Právo na stávku je v České republice vedle ústavních předpisů garantováno i řadou mezinárodních úmluv. Z nich je nutné upozornit na výše již zmiňovaný Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který svým smluvním stranám v čl. 8 ukládá zajistit právo na stávku za předpokladu, že je vykonáváno v souladu se zákony té které země.
V ústavní rovině pak právo na stávku zaručuje čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kde se stanoví, že právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem, přičemž toto právo nepřísluší soudcům, státním zástupcům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Jediným zákonem, který v současnosti stávku upravuje, je zákon o kolektivním vyjednávání, kde nalezneme pravidla pro konání stávky ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Tento zákon obsahuje širší vymezení zaměstnanců, kteří stávkovat nesmějí, ovšem zákaz stávky se pro něj vztahuje právě jen ke stávce podle zákona o kolektivním vyjednávání.
Otázkou je, zda stávka ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy představuje jedinou možnou legální stávku, či zda se jedná pouze o jeden typ stávky, přičemž typy jiné nejsou právem upraveny. Převážná část názorů se kloní k posledně uvedenému názoru, tedy že vedle stávky ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy je možné uvažovat i o jiných typech stávky, které ovšem nejsou právem pozitivně upraveny.
K tomuto výkladu se přitom dlouhodobě kloní i soudní judikatura. Nejvyšší soud České republiky např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2104/2001 jednoznačně konstatoval, že právo na stávku lze vykonat nejen ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, ale i za účelem obrany jiných hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatele. Pokud pak tato stávka nesouvisí se sporem o uzavření kolektivní smlouvy, nemůže být posuzována ani analogicky podle zákona o kolektivním vyjednávání.
Podmínkou legálnosti stávky mimo zákon o kolektivním vyjednávání vždy je, aby jejím účelem byla obrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců. Jestliže by stávka směřovala k jinému účelu, jednalo by se o stávku nezákonnou a účast na ní by bylo nutné považovat za porušení povinností zaměstnanců vyplývajících z pracovního poměru. Účastníci stávky by se v případě této stávky měli řídit určitými obecnými pravidly a zásadami, které vyplývají jak z platných ústavních a pracovněprávních předpisů, tak i z mezinárodních úmluv.
Nepochybně lze mezi uvedené principy řadit i princip prevence vzniku škod, resp. minimalizace škod. To nakonec vyplývá i z dalšího významného rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2489/2000), kde je uvedeno, že právo na stávku zakotvené v článku 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod musí být vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele. Účast na stávce neopravňuje zúčastněného k tomu, aby nad míru nezbytnou pro realizaci práva na stávku omezoval práva jiných osob.
Subjekty a obsah práva na stávku
Jelikož stávka je institutem kolektivního pracovního práva, subjektem práva na stávku může být jen subjekt kolektivního práva. Nemůže jím být tedy jednotlivý zaměstnanec ani zástupce zaměstnanců, jako je rada zaměstnancůči zástupce pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, nýbrž pouze odborová organizace.
Od práva na stávku, které lze s jistou mírou zjednodušení přirovnat k právu stávku vyhlásit, musíme ovšem odlišovat právo stávkovat, tedy právo se stávky zúčastnit. Toto právo pak přísluší všem zaměstnancům, kromě těch, kterým to zakazuje Listina základních práv a svobod nebo zákon o kolektivním vyjednávání. Tento předpis stanoví, že nezákonná by byla stávka ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, jíž by se účastnili:
zaměstnanci zdravotnických zařízení nebo zařízení sociální péče, pokud by stávkou došlo k ohrožení života nebo zdraví občanů, zaměstnanci při obsluze zařízení jaderných elektráren, zařízení se štěpným materiálem a zařízení ropovodů nebo plynovodů, soudci, státní zástupci, příslušníci ozbrojených sil a ozbrojených sborů a zaměstnanci při řízení a zabezpečování letového provozu, příslušníci sborů požární ochrany, zaměstnanci závodních jednotek požární ochrany a členové záchranných sborů zřízených podle zvláštních předpisů pro příslušná pracoviště a zaměstnanci zabezpečující telekomunikační provoz, pokud by stávkou došlo k ohrožení života nebo zdraví občanů, popřípadě majetku, a zaměstnanci, kteří pracují v oblastech postižených živelními událostmi, ve kterých byla příslušnými státními orgány vyhlášena mimořádná opatření.
Má-li zaměstnanec právo se stávky účastnit, má samozřejmě i plné právo se vyhlášené stávky nezúčastnit, resp. svou účast na ní kdykoli ukončit.
Pokud se týká obsahu práva na stávku, ten vyplývá ze samotného pojmového vymezení stávky učiněného výše. Jedná se tedy o právo přerušit výkon práce poté, co byla stávka řádným způsobem vyhlášena, při respektování případných zákonných požadavků. Toto přerušení výkonu práce pak nemůže být považováno za porušení zákona, resp. porušení povinností zaměstnanců vyplývajících z pracovního poměru.
V době stávky dochází k dočasné suspenzi pracovněprávního závazku. Účast na stávce je posuzována jako omluvená překážka v práci na straně zaměstnance. Zaměstnavatel přitom v průběhu stávky nesmí přijímat náhradou za účastníky stávky na jejich pracovní místa jiné zaměstnance. Za dobu účasti na stávce nemá zaměstnanec právo na mzdu ani náhradu mzdy. Pokles v příjmu zaměstnanců může odborová organizace kompenzovat například vyplácením dávek ze svého stávkového fondu, pokud takovýto fond existuje.
Stávka podle zákona o kolektivním vyjednávání
Stávka podle zákona o kolektivním vyjednávání přichází v úvahu ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy a ve sporu o změnu již platné kolektivní smlouvy, jestliže byla v kolektivní smlouvě možnost změny, případně její rozsah, dohodnuta. Stávka v rámci kolektivního vyjednávání může být vyhlášena teprve poté, co strany neúspěšně absolvovaly řízení před zprostředkovatelem.
Stávku vyhlašuje a o jejím zahájení rozhoduje odborová organizace. Kdo konkrétně za odborovou organizaci rozhoduje a vyhlašuje stávku, vyplývá z jejích stanov, ve kterých je stanoveno, kdo je oprávněn jednat za odborovou organizaci. Stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy je možné vyhlásit, jestliže se stávkou souhlasí alespoň dvě třetiny zaměstnanců zaměstnavatele zúčastněných na hlasování o stávce, jichž se má tato kolektivní smlouva týkat, za předpokladu, že se hlasování zúčastnila alespoň polovina všech zaměstnanců zaměstnavatele, jichž se má tato smlouva týkat.
V případech, kdy jde o stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně, je stávka zahajována u jednotlivých zaměstnavatelů. O zahájení stávky rozhoduje odborová organizace na podnikové úrovni. K rozhodnutí o stávce ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně je zapotřebí souhlasu stejného počtu zaměstnanců jako v případě stávky ve sporu o uzavření podnikové kolektivní smlouvy.
Samotná procedura hlasování o souhlasu se stávkou v zákoně upravena není. Hlasování tedy může být provedeno jakýmkoli průkazným způsobem, např. zvednutím ruky na shromáždění zaměstnanců, odevzdáním lístků obsahujících projev souhlasu či nesouhlasu, podpisem listiny apod. Stanoveno je pouze to, že o výsledku hlasování musí odborová organizace pořídit zápis. Hlasování o stávce se neúčastní zaměstnanci, kterým je zákonem o kolektivním vyjednávání zakázáno stávkovat. K těmto zaměstnancům se ani nepřihlíží pro účely zjištění celkového počtu zaměstnanců.
Odborová organizace je povinna sdělit zaměstnavateli alespoň tři pracovní dny předem, kdy bude stávka zahájena, jaké jsou důvody a cíle stávky, počet zaměstnanců, kteří se stávky účastní, a seznamy pracovišť, která nebudou v době stávky v provozu. Odborová organizace nicméně nemusí zaměstnavateli předávat jmenný seznam účastníků stávky.
Účast na stávce je výhradně osobním rozhodnutím zaměstnance, a proto by neměl být žádný zaměstnanec k účasti na jakékoli stávce nucen. Odborová organizace, která je oprávněna jednat za účastníky stávky, musí umožňovat přiměřený a bezpečný přístup na pracoviště zaměstnavatele a nesmí bránit zaměstnancům, kteří chtějí pracovat, v přístupu na toto pracoviště a odchodu z něho nebo jim vyhrožovat jakoukoli újmou. Odborová organizace může s těmito zaměstnanci o přerušení práce pouze jednat. Na druhé straně by zaměstnanci nemělo být zaměstnavatelem či kýmkoli jiným v účasti na stávce bráněno, pokud se sám svobodně rozhodne stávky zúčastnit.
Zaměstnanci, který nestávkuje, musí zaměstnavatel umožnit výkon práce. Pokud zaměstnanec v důsledku stávky nemůže práci vykonávat, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Jestliže by vykonával práce, které souvisí např. se zabezpečením nezbytných činností a provozu zařízení, za které mu přísluší nižší mzda, poskytne mu zaměstnavatel doplatek do výše průměrného výdělku.
Odborová organizace je povinna poskytovat zaměstnavateli nezbytnou součinnost po celou dobu trvání stávky při zabezpečování nezbytné činnosti a provozu zařízení, u nichž to vyžaduje jejich charakter nebo účel, s ohledem na bezpečnost a ochranu zdraví nebo možnost vzniku škody na těchto zařízeních.
Zákon taxativně stanoví, v kterých případech je stávka nezákonná. Vedle případů, kdy by stávkovali zaměstnanci, kterým to zákon zakazuje (viz výše), by byla nezákonná stávka, které nepředcházelo řízení před zprostředkovatelem (to neplatí v případě solidární stávky), která byla vyhlášena nebo pokračuje po zahájení řízení před rozhodcem nebo po uzavření kolektivní smlouvy, která nebyla vyhlášena nebo zahájena za zákonem stanovených podmínek. Nezákonná je dále stávka solidární, jestliže zaměstnavatel účastníků této stávky zejména s ohledem na hospodářskou vázanost nemůže ovlivnit průběh nebo výsledek stávky zaměstnanců, na podporu jejichž požadavků je solidární stávka vyhlášena.
Návrh na určení, že je stávka nezákonná, může podle § 21 zákona o kolektivním vyjednávání podat zaměstnavatel, popřípadě organizace zaměstnavatelů, nebo státní zástupce, a to ke krajskému soudu, v jehož obvodu má sídlo odborová organizace, proti níž návrh směřuje. Tento návrh ovšem nemá odkladný účinek. S odvoláním na ustálenou soudní judikaturu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon 8/94) můžeme dovodit, že subjekty, které mohou podat návrh na určení nezákonnosti stávky, nejsou povinny prokazovat naléhavý právní zájem na tomto určení.
O ukončení stávky rozhoduje odborová organizace, která rozhodla o jejím zahájení. O ukončení stávky musí být bezodkladně informován zaměstnavatel. Stávka může skončit rovněž uplynutím doby, na kterou byla vyhlášena. Platí ovšem, že již zahájenou stávku není možné pouze přerušit a později v ní zase pokračovat, pokud stále nejsou splněny požadavky stávkujících. V takovém případě by stávka musela být znovu vyhlášena, samozřejmě za splnění všech výše popsaných podmínek.
Pokud by v průběhu stávky došlo ke škodě, odpovídá za ni účastník stávky zaměstnavateli nebo zaměstnavatel účastníkovi stávky podle občanského zákoníku. Jde-li však o škodu vzniklou v souvislosti se zabezpečením nezbytných činností provozu zařízení, u nichž to vyžaduje jejich charakter nebo účel, odpovídají podle zákoníku práce. Za škodu způsobenou výlučně přerušením práce stávkou účastník stávky zaměstnavateli a zaměstnavatel účastníkovi stávky neodpovídají. Odborová organizace, která rozhodla o zahájení stávky, odpovídá podle občanského zákoníku zaměstnavateli za škodu, k níž došlo z důvodů neposkytnutí nezbytné součinnosti.
Jestliže soud rozhodl, že stávka je nezákonná, odborová organizace, která stávku vyhlásila, odpovídá podle občanského zákoníku zaměstnavateli za škodu, která mu takovou stávkou vznikla.
Důsledky stávky v pracovněprávním vztahu a v nemocenském a důchodovém pojištění
Z hlediska případného porušování povinností souvisejících s pracovním poměrem zaměstnance se doba účasti na stávce a odpovědnost za škodu liší podle toho, zda dojde k rozhodnutí soudu o nezákonnosti stávky, či nikoli. Účast na stávce do jejího prohlášení soudem za nezákonnou je vždy omluvenou nepřítomností v práci. Jestliže soud stávku prohlásí za nezákonnou, je účast na ní omluvenou nepřítomností v práci až do právní moci tohoto rozhodnutí, neboť do té doby lze věc považovat za spornou. Pokud by se však zaměstnanec účastnil stávky i po právní moci soudního rozhodnutí o nezákonnosti stávky, šlo by již o neomluvenou absenci s důsledky z toho plynoucími.
Po dobu trvání stávky nenáleží jejím účastníkům nemocenské a podpora při ošetřování člena rodiny, pokud se podmínky stanovené předpisy o nemocenském pojištění pro poskytování těchto dávek splnily v době účasti na stávce. Nárok na tyto dávky vzniká nejdříve dnem následujícím po ukončení účasti na stávce, trvají-li k tomuto dni stanovené podmínky, které byly splněny až v době stávky.
Pro účely důchodového pojištění se stávka považuje za dobu pojištění. Doba účasti na stávce se ovšem vylučuje při výpočtu tzv. výpočtového základu. Jestliže byla stávka prohlášena za nezákonnou, posuzuje se pro účely důchodového pojištění jako doba neomluvené absence.